Navigace
Obsah
prof. PhDr. Rudolf Pečman, DrSc.: Jindřich Haugwitz a Georg Friedrich Händel
(obsah příspěvku předneseného v německém jazyce)
Na zámku v Náměšti nad Oslavou se za hraběte Jindřicha Haugwitze rozvinul soustavný händelovský kult. O této problematice psal nejprve Karel Vetterl ("Bohumír Rieger a jeho doba", 1929) a po něm Jan Racek ("Oratorien und Kantaten von Georg Friedrich Händel auf dem mährischen Schlosse von Náměšť", 1960). Náměšťský zájem o Händela se rozvíjel od 2. desetiletí 19. století. Zámecký hudební inventář obsahoval "Mesiáše", "Malou ódu svatocecilskou", "Judu Makabejského" aj., knihovna náměšťského zámku zahrnovala ve svých fondech 57 Händelových kompozic, mezi nimi 51 opisů a 3 tisky.
Inspirátorem händelovského kultu byl hrabě Jindřich Haugwitz. Patřil k osvícensky orientované šlechtě, avšak nesl v sobě i rysy pozdně barokní. Byl citově zaujat uměním, avšak vyznačoval se zároveň kritickým racionalismem. Oba póly své bytosti nedovedl plně sladit. Milovník hudby Haugwitz vstoupil do jejích služeb hlavně jako překladatel libret. Ovládal francouzštinu, angličtinu, italštinu a zčásti i švédštinu, nepočítáme-li jeho mateřský jazyk, tj. němčinu. Ze skladatelů jej zaujali hlavně Gluck a Händel, který byl i předmětem jeho teoretického zájmu. V Händelovi vidí Haugwitz objektivistického skladatele náboženského charakteru. Objevuje v něm dramatickou krásu, přičemž si nejvíce váží jeho sborů, které jsou nositeli dramatického prvku v díle. Je zajímavé, že od J. S. Bacha se Haugwitz odklonil právě proto, že jeho hudba se mu zdála málo dramatická, příliš kontemplativní. Dramatismus nacházel v daleko větší míře u Händela. Odhodlává se jej dokonce upravovat, kde se mu zdá málo dramatický (aplikuje na Händela a na jeho oratoria zásady Chr. W. Glucka). Händelovi se věnuje trvale od roku 1820. Překládá Šalomouna, Athalii, Belsazzara, Saula, Josefa, Josuu, Dettingen Te Deum a mnoho jiných děl. Roku 1822 dokončuje překlady Mesiáše, Judy Makabejského, Jefty, Alexandrovy slavnosti a Ódy svatocecilské. Rok poté se vrhá na oratoria Samson, Deborah, Theodora, Esther, překládá pastorálu Acis a Galatea, oratorium Semele, Volbu Herkulovu, Utrechtské Te Deum, 2 chandosské anthemy a Jubilate Deo. O rok později (1824) se věnuje Izraeli v Egyptě, Příležitostnému oratoriu, Zuzaně aj., roku 1825 přetlumočuje mj. Alexandra Bala a světské oratorium L´Allegro, Penseroso ed il Moderato. Pak následuje (1826) Triumf času a pravdy a Alcides a rok 1827 zakončuje sérií Händelových skladeb překladem menších kompozic kantátového rázu.
Styk s Händelovým skladatelským odkazem, jenž byl v náměšťském zámku také v uvedených letech živě provozován, vedl Haugwitze k uvažování nad estetikou Händelova díla. Haugwitzovy názory na G. F. Händela jsou v našich zemích ve své době ojedinělé.
